Recept na úspěch Zelených? Stát bez ostychu za aktuálním stranickým programem

Monika Horáková, jedna ze zakládajících členek levicové platformy Strany zelených Zelená re:vize, rekapituluje letošní sjezd strany, komentuje rozhodnutí o předvolební koalici a načrtává, kudy by se měla strana ubírat k úspěchu.

Zelení na letošním sjezdu zahájili svůj bilanční rok. Spustili řízenou celostranickou diskusi s pracovním názvem Konec stagnace, jejímž výsledkem má být scénář, jak postupovat dál. Tento scénář bude předložen sjezdu v roce 2020.

Letošní sjezd se zároveň stal pro stranickou levicovou platformu Zelená re:vize mementem, že v posilování české zelené politiky je nutné ještě pokračovat. Ačkoli jsou Zelení ve svém aktuálním programu jasně levicově ukotveni, v reálných politických krocích se to ne vždy projeví. Nejen z vlastní zkušenosti nemám v tomto směru pochybnosti o zelené komunální politice, ale zejména o té celostátní.

Také výsledky a vizibilita jsou na lokální úrovni díky autentičnosti a věrnosti zelenému programu celkově mnohem lepší. Je na čase skoncovat s váhavým obrazem Zelených na celostátní úrovni, znovu si přečíst náš dlouhodobý program a vyjít s ním do světa, tak, jak se to děje právě na komunální úrovni, kde jsou příjemné dopady zelené politiky vidět rychleji a lidé to ve volbách opakovaně oceňují.

Co se stalo na sjezdu Zelených
Mezi nejvýraznější výsledky sjezdu patří fakt, že se předsednictvu strany podařilo i přes aktivní odpor levicové platformy, ale také Mladých zelených a mnohých dalších členek a členů z různých koutů republiky, prosadit do voleb do Evropského parlamentu koalici Zelených s hnutím STAN, a tím nepřímo i s TOP 09.

Foto: Martin Schwarz
Foto: Martin Schwarz

S působivým projevem proti koalici vystoupila také mezinárodně zkušená Zuzana Pavelková, spolumluvčí Evropských mladých zelených. Upozornila na programové rozpory mezi Zelenými a hnutím STAN, a to zejména v otázkách ekologické politiky a migrace. Další argument proti koalici se objevil už v dopise s téměř stovkou podpisů, který koloval stranou dva dny před sjezdem:

„Odmítáme přistoupit na redukci politického postoje na „jsi pro Evropu“ versus „jsi proti Evropě“, která zakrývá, pro koho je Evropa výhodná více a pro koho méně. Chceme Evropu budovanou zdola, Evropu všech občanů a občanek, ne Evropu daňových rájů, korporací a deregulace obchodu. Právě ve volbách do Evropského parlamentu se v tomto cítíme vázáni Chartou evropských a světových Zelených.

Nadto se jako Zelení nemůžeme účastnit kandidatury subjektu, jehož případný úspěch by v Evropském parlamentu posílil frakci EPP, jejímž členem je i strana maďarského premiéra Viktora Orbána či italská Forza Italia.“

Právě skutečnost, že by všichni zvolení ze společné kandidátky mohli posílit po volbách doslova antizelenou frakci, byla pro sjezdové delegáty a delegátky právem nejproblematičtější. K zajímavým momentům patřil po dlouhé rozpravě návrh usnesení Pavla Himla, jehož cílem bylo přímé pojmenování situace: „Sjezd stvrzuje vůli Strany zelených vstoupit v případě úspěchu ve volbách do EP i do frakce European People’s Party, jejímiž členy je také strana Fidesz maďarského premiéra Viktora Orbána nebo italská Forza Italia“.

Usnesení získalo velmi malou podporu několika spíše recesistických hlasů a nebylo přijato. Zároveň však sjezd vyjádřil vůli podpořit koalici se STAN, a tím je kampaň na následujícího půl roku určena. Nelze však tvrdit, že by vedení strany dostalo pro případný povolební vstup do EPP jednoznačný mandát.

Světlým momentem sjezdu bylo přijetí spolupředsednictví na celostátní úrovni. Již od roku 2020 bude možné zvolit do čela strany po vzoru nejen německých a rakouských Zelených spolupředsednickou dvojici. Spolupředsednictví je pro stranický svět blahodárné, protože je demokratičtější: díky němu se nekoncentruje politická moc do rukou jedné osoby, a navíc se spravedlivě dělí mezi politiky a političky.

Co bude dál?
Společensko-politické akcenty se za posledních šest let, co jsem členkou Zelených, výrazně proměnily. Neúprosnost globálních klimatických změn či lokální bytové krize nebo problémy s přebujelými exekucemi se nově dostaly do mainstreamových médií, formují se k tomu i četné občanské iniciativy.

Na všechny tři zmiňované problémy máme know-how. Máme jasnou představu o sociálně spravedlivém přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku, o zajištění důstojného bydlení ve městech a obcích i o zredukování zadluženosti. Místo pro zelenou politiku na politické mapě tedy bezesporu je.

Těžko se ale bude naplňovat ve spojenectví se stranami, které se bojí vystavit stopku největším znečišťovatelům naší krajiny a planety, které při ekologických opatřeních zapomínají na lidi nebo které o problémech s bydlením či zadlužováním tuší jen málo, či je v horším případě dokonce sami svým rozhodováním způsobily.

Taková spojenectví nás budou jen brzdit a skončili bychom možná podobně jako německá sociální demokracie. Ta tak dlouho spolupracovala s CDU-CSU, až se stala politicky nečitelnou a přišla o většinu svého voličstva. Ostatně všimli jste si, že členstvo TOP 09 většinou úplně zapomene Zelené jako součást společné evropské koalice v rozhovorech zmínit?

Spojování sil bude nutné, protože Zelení jsou malá strana, kterou čekají stejně jako celou společnost velké výzvy. Je však nutné říci kategorické ne zjednodušenému „jsme pro Evropu“, „jsou proti Evropě“. Spojovat bychom se měli na základě mnohem důkladněji pojaté ideové blízkosti.

Upřednostňuji zároveň spojování, které nepotlačí stranickost. I přes opakující se úspěchy různých hnutí vytvořených pro danou příležitost považuji stranické struktury založené na společných hodnotách za zásadní pro srozumitelnost a čitelnost navenek a pro kontinuální předávání politických zkušeností a informací přes generace uvnitř strany.

Stranická diskuse Konec stagnace už nyní pracuje s několika návrhy. Pro mě je důležité jediné – aby zelené hnutí se svým obsahem zcela nezaniklo, nerozpustilo svou agendu v jiných stranách, neprodávalo svůj program za nesmyslné mandáty a bez ostychu dokázalo hájit ekologickou a sociálně spravedlivou politiku. Za to budu i nadále bojovat spolu se Zelenou re:vizí.

Vyšlo 19. února 2019 v Deníku Referendum

Zanechte komentář