Ostrava se nebojí

Zástupci ZR se včera zúčastnili protifašistického karnevalu Ostrava se nebojí.

Přikládáme proslov, který přednesl Pavel Buršík, spolumluvčí ZR.
—
Ahoj, dobré odpoledne,
rád bych vás pozdravil jménem Mladých zelených a jménem Zelené revize, levicové platformy Strany zelených.

Díky organizátorům za tuto skvělou akci a vám všem, že jste přišli. To, že se scházíme v Ostravě, si přímo říká o to, abych se nevyhýbal pohledu, který by třeba v centru Prahy tolik nevyzněl.

Dokud budou v této zemí miliony lidí ve špatně placených, nejistých a ubíjejících zaměstnáních, v nedůstojných a ponižujících podmínkách, bez perspektivy na zlepšení a na lepší život, tak lze po těchto lidech jen velmi obtížně žádat, aby byly solidární s jinými skupinami a etniky. S Romy, s uprchlíky, s migranty. Tedy s těmi obvykle ještě chudšími, ještě bezbrannějšími, ještě vykořisťovanějšími.

V sobeckém systému se lidé chovají sobecky. Mají strach, že přijdou i o to málo, co mají. A bohužel, tyto jejich obavy mají pod nánosy xenofobie, rasismu a hoaxů i své opodstatnění. Karel Schwarzenberg a další říkají, že imigranti a uprchlíci jsou ekonomickou příležitostí, protože budou dělat málo kvalifikované práce ještě levněji a ochotněji, než je dělají Češi. Místo příležitosti k solidaritě člověka k člověku, rodiny k rodině, národa k národu, se tak v takovémto příběhu musí bát staří otroci nových otroků.

Mám zkušenost, že jen menšina názorů odmítajících uprchlíky či nadávajících na Romy vychází z tvrdě rasistických nebo dokonce neonacistických pozic. Perspektivě „A na naše děti musíme sbírat víčka“ se buď můžeme povýšeně vysmívat, anebo ji vnímat jako zkratku frustrace a zklamání mnohých občanů a občanek. Můj oblíbený citát říká, že „každý vzestup fašismu je svědectvím neúspěšné revoluce.“ Revoluce je dnes těžko uchopitelný a snad i vyprázdněný pojem. Nahraďme ji ale třeba sociální spravedlností, rovností či sociálním smírem a dostaneme se k jednomu z kořenů postupující fašizace části české společnosti.

Tak dlouho se lidem vtloukalo do hlavy, že se mají postarat sami o sebe, sledovat vlastní zájmy, nečekat nic od státu a nikomu nic nedat zadarmo, až tomu lidé uvěřili a začali podle toho smýšlet a podle toho se chovat. Pro mnoho z nich je pak největším výsměchem, když stejní lidé, kteří postavili své politické kariéry na rozbíjení sociálního státu a solidarity, kteří snižovali příspěvky pro invalidy, zastavili růst důchodů, zvyšovali věk odchodu do důchodu a udržovali minimální mzdu na úrovni nižší než v Turecku, když se nyní ti samí politici zaklínají mezilidskou solidaritou a odkazem humanismu.

Příklon k fašizujícímu populismu je pak často voláním o pozornost a o pomoc, vyjádřením naprosté ztráty důvěry v to, že demokratičtí politikové zastupují skutečné zájmy obyčejných lidí, lidí bez velkého majetku a jistot, lidí práce i těch, na které se práce nedostává. I ta nejtrapnější Okamurova či Kotlebova alternativa pak v sobě pro některé obsahuje alespoň nějakou zdánlivou naději. A to na rozdíl od mastnou hubou pronášených tvrzení, že tu žádná chudoba není, anebo si každý může za všechno sám.

Abychom si uchovali demokracii a svobodu, musíme krotit sobecké zájmy velkého byznysu a aktivně usilovat o spravedlivější společnost, v níž každý člověk najde důstojné místo. A nebude mít pocit, že solidarita s několika rodinami prchajícími před válkou pošle jeho samotného na sociální dno.
Děkuju vám.