Ostrava se nebojí

Zástupci ZR se včera zúčastnili protifašistického karnevalu Ostrava se nebojí.

Přikládáme proslov, který přednesl Pavel Buršík, spolumluvčí ZR.

Ahoj, dobré odpoledne,
rád bych vás pozdravil jménem Mladých zelených a jménem Zelené revize, levicové platformy Strany zelených.

Díky organizátorům za tuto skvělou akci a vám všem, že jste přišli. To, že se scházíme v Ostravě, si přímo říká o to, abych se nevyhýbal pohledu, který by třeba v centru Prahy tolik nevyzněl.

Dokud budou v této zemí miliony lidí ve špatně placených, nejistých a ubíjejících zaměstnáních, v nedůstojných a ponižujících podmínkách, bez perspektivy na zlepšení a na lepší život, tak lze po těchto lidech jen velmi obtížně žádat, aby byly solidární s jinými skupinami a etniky. S Romy, s uprchlíky, s migranty. Tedy s těmi obvykle ještě chudšími, ještě bezbrannějšími, ještě vykořisťovanějšími.

V sobeckém systému se lidé chovají sobecky. Mají strach, že přijdou i o to málo, co mají. A bohužel, tyto jejich obavy mají pod nánosy xenofobie, rasismu a hoaxů i své opodstatnění. Karel Schwarzenberg a další říkají, že imigranti a uprchlíci jsou ekonomickou příležitostí, protože budou dělat málo kvalifikované práce ještě levněji a ochotněji, než je dělají Češi. Místo příležitosti k solidaritě člověka k člověku, rodiny k rodině, národa k národu, se tak v takovémto příběhu musí bát staří otroci nových otroků.

Mám zkušenost, že jen menšina názorů odmítajících uprchlíky či nadávajících na Romy vychází z tvrdě rasistických nebo dokonce neonacistických pozic. Perspektivě „A na naše děti musíme sbírat víčka“ se buď můžeme povýšeně vysmívat, anebo ji vnímat jako zkratku frustrace a zklamání mnohých občanů a občanek. Můj oblíbený citát říká, že „každý vzestup fašismu je svědectvím neúspěšné revoluce.“ Revoluce je dnes těžko uchopitelný a snad i vyprázdněný pojem. Nahraďme ji ale třeba sociální spravedlností, rovností či sociálním smírem a dostaneme se k jednomu z kořenů postupující fašizace části české společnosti.

Tak dlouho se lidem vtloukalo do hlavy, že se mají postarat sami o sebe, sledovat vlastní zájmy, nečekat nic od státu a nikomu nic nedat zadarmo, až tomu lidé uvěřili a začali podle toho smýšlet a podle toho se chovat. Pro mnoho z nich je pak největším výsměchem, když stejní lidé, kteří postavili své politické kariéry na rozbíjení sociálního státu a solidarity, kteří snižovali příspěvky pro invalidy, zastavili růst důchodů, zvyšovali věk odchodu do důchodu a udržovali minimální mzdu na úrovni nižší než v Turecku, když se nyní ti samí politici zaklínají mezilidskou solidaritou a odkazem humanismu.

Příklon k fašizujícímu populismu je pak často voláním o pozornost a o pomoc, vyjádřením naprosté ztráty důvěry v to, že demokratičtí politikové zastupují skutečné zájmy obyčejných lidí, lidí bez velkého majetku a jistot, lidí práce i těch, na které se práce nedostává. I ta nejtrapnější Okamurova či Kotlebova alternativa pak v sobě pro některé obsahuje alespoň nějakou zdánlivou naději. A to na rozdíl od mastnou hubou pronášených tvrzení, že tu žádná chudoba není, anebo si každý může za všechno sám.

Abychom si uchovali demokracii a svobodu, musíme krotit sobecké zájmy velkého byznysu a aktivně usilovat o spravedlivější společnost, v níž každý člověk najde důstojné místo. A nebude mít pocit, že solidarita s několika rodinami prchajícími před válkou pošle jeho samotného na sociální dno.
Děkuju vám.

Zanechte komentář