Levicová politika musí naslouchat nastupující klimatické generaci

Josef Šmída pro Deník Referendum: Čeští socialisté i zelení promarnili v  eurovolbách šanci zvednout zásadní témata boje proti volnotržnímu dogmatu a za environmentální a sociální spravedlnost, která hýbou Evropou a politizují mladou generaci.

Volby do Evropského parlamentu ukázaly, jak je zdánlivě liberální Česká republika ve srovnání s Evropou konzervativní. Politická kultura demokratické levice zde zastydla v podobě stále stejných strýců bez témat a schopnosti orientace na 21. století. Od zmlácení mladých lidí na CzechTeku v létě 2005 a následného vyhoření Zelených ve vládě s ODS si navíc dodnes nedokázala najít cestu k mladé generaci.

Zatímco ČSSD mezi mladými političkami a politiky dává prostor raději těm, kteří svým mentálním nastavením i kulturou odpovídají generaci kolem padesáti let, snad aby se toho ve skutečnosti moc nezměnilo, Zelení ze strachu z přílišné radikality svoji mladou generaci raději ignorují úplně. A proto není velkým překvapením, že z důvodu účasti v koalici TOP09 + STAN oficiálně ztratili i podporu Mladých zelených.

To, že historicky rekordní volební účast ve volbách do Evropského parlamentu napříč celou Evropou je zapříčiněna právě zvýšeným zájmem ovlivnit výsledky voleb mezi prvovoličkami a prvovoliči, studentkami a studenty a obecně lidmi do 30 let, to zřejmě nikoho z levicově orientovaných političek a politiků Čech, Moravy ani Slezska nenapadlo. Ani ČSSD, ani Zelení se nepokusili poprat se o mladou generaci, cíleně ji oslovit a začlenit ji do svých politik, nechat se jí v těchto volbách adekvátně reprezentovat.

Výsledkem je nulové zastoupení v Evropském parlamentu jak pro ČSSD, tak i pro Zelené. Ani jedna ze zmíněných stran zatím nedokázala svojí politikou zareagovat na novou generaci a její agendu a svézt se na vlně aktuálních celoevropských témat. A tak české voličky a voliči vyslali do Evropského parlamentu deset konzervativců, šest populistů a dva nácky. Jedna pirátka a dva piráti představují jen malou útěchu.

Česká republika je dokonce jediný stát EU, kde se socialisté do Evropského parlamentu nedostali vůbec. Čeští Zelení naopak nedokázali využít masivní zelené vlny, která jen u sousedů vynesla do Evropského parlamentu dvacet jedna poslankyň a poslanců, mezi nimi i současnou mladou generaci.

Důvodem je prostý fakt, že během kampaně se do českého politického prostoru nedostala klimatická nouze a s tím úzce provázaná bezuhlíková ekonomika, natožpak sociální spravedlnost, daňová spravedlnost, budoucnost práce, digitalizace nebo integrace evropských finančních institucí. Nic o tom, jak má Evropa vypadat, jak současné problémy řešit ani jakým problémům dnes Evropa ve skutečnosti čelí. Nic, co dnes Evropou hýbe a politizuje mladou generaci.

Sociální demokracie místo toho ve vládě sekunduje populistickému projektu Andreje Babiše, Zelení se pro změnu schovali za konzervativce. Vlastní politiku, která by se lišila od demokratické opozice, veřejnosti nenabídli. Témata, která dnes hýbou celou Evropou, nedokážou formulovat s jistotou a přesvědčením. Bojí se vystrčit hlavu z písku a odvážně si začít vymezovat svoje pole působnosti v politické aréně. Být protikladem nacionalismu a krátkozrakosti.

Česká levice se tak svojí pasivitou, staromládenectvím a strachem z neúspěchu sama brání stát se hlavním politickým, ale především občanským pódiem pro boj proti patriarchátu a volnotržnímu dogmatu na jedné straně a za environmentální a sociální spravedlnost na straně druhé. Sociální demokracie se nedokáže vzepřít politice oligarchy a trestně stíhaného Andreje Babiše, Zelení zase vlastnímu stínu v podobě rozpolcené identity mezi neomarxismem a neokonzervatismem.

Témata jako rozdílná kvalita potravin, která je ve skutečnosti jen důsledkem monopolizace výroby v prostředí kapitalismu, půl promile pro každého řidiče jako symbol individuální svobody uvnitř domnělé pivní velmoci či bránění neexistujících zájmů České republiky, jako bychom snad byli pupkem světa. To je politická mapa České republiky. Politická periferie, která je ohraničena pomazánkovým máslem, odmítáním pomoci druhým či údajného diktátu z Bruselu. Nově také bojem proti takzvané totalitě multikulturalismu. Až tak jsme se zacyklili ve svých vlastních traumatech.

Defenzivní lavírování a bojácné hledání identity levice už nemůže být zřetelnější. Přitom kdy jindy má dojít k ryzí politické konfrontaci? Kdy jindy než ve volbách do Evropského parlamentu existuje možnost představovat politiky a ideje, které dalece přesahují naše státní hranice, a přesto mají přímý vliv na naši budoucnost?

Česká levice totálně promarnila šanci vytlačit konzervativní síly z jádra aktuální politiky. Donutit je diskutovat o environmentální krizi, výstupu z uhlí a jádra, opatření s cílem vyhnout se klimatickému a společenskému kolapsu a o krizi eurozóny, bez jejíž radikální demokratizace nebude možné hledat na serióznější transformaci zdroje. Promarnila šanci stát se platformou současné mladé generace, která mezitím své požadavky dávno dokázala zformulovat a stačilo by jí jen víc naslouchat, dát jí prostor.

Česká levice si proto musí k mladé generaci rychle najít cestu. K té generaci, která je čím dál víc slyšet, má konečně potenciál politické mobilizace a její cíle jdou ruku v ruce s tím, na čem stojí jak politické základy socialistů, tak i zeleného hnutí. Jen s tím rozdílem, že mladí lidé mají před sebou ještě celý život, a ne pouze čtyři roky volebního období. Stali se klimatickou generací.

Zanechte komentář